Sjížděl jsem po Mannamead Road k Mutley Plain. Mutley Plain je po centru nejrušnější částí  města. Což znamená, že je dost velká šance, chytnout tady džob. Bylo něco kolem druhý nad ránem a já se pomaličku chystal domů. Zastavil jsem na štaflu u Mutley Crown a čekal. Byl jsem tam jedinej taxík a všude se motalo dost lidí, takže to byla jenom otázka času.

   Za kliku mi vzal nějakej kluk. Vlastně jenom otevřel dveře a pak se vrátil k holce, která zůstala stát před hospou. Měla blonďatý vlasy na mikádo, pěkný kozy a minisukni. Moc jí to seklo. Nebejt těhle okolností, už jsem se do ní zamiloval. Těma okolnostma myslím sebe za volantem taxíka a jejího nabíječe.

  A ten její nabíječ se s ní vůbec nesral. Už nešlo neslyšet, co říká.

  ,,Tak vlezeš, kurva, do toho taxíka?“ křičel jí do tváře. Ona se pootočila se, jako by od něj chtěla odejít. Ale on jí chytnul zezadu  za vlasy a dotáhnul jí k taxíku. Podařilo se jí zapřít se o okýnko. Jenže on jí tu ruku zkroutil za záda a nacpal jí dovnitř.

  ,,Kde mám mobil?“

  ,,Efford.“

  ,,Kam si mi dal mobil?“

 Zařadil jsem jedničku a ... ne, kecám. Mám automat. Vyjel jsem směr Efford. Což je na konci Mutley první doleva na Alexandra road. Po ní dojet až na Laira Bridge Road a z tý  uhnout doleva na Efford Lane. Nic náročnýho, zdálo se.

  ,,Zavři hubu.“

  ,,Chci zpátky. Někde jsem tam nechala mobil.“

  ,,Říkám ti drž hubu. Já mám ten tvůj zkurvenej mobil.“

  ,,Dej mi ho.“

  ,,Můžeš mi říct, proč ses tam chovala jako kurva?“

  ,,Vrať mi ten mobil.“

  ,,Ty píčo,“ zařval fakt fest. Podíval jsem se do zpětnýho zrcátka. Napřáhnul se a ....,,tady máš ten svůj mobil,“ mrsknul s ním o podlahu. Do vzduchu vyletěly kousky plastu. Jako fontána.

  ,,Zastav!“ Začla brečet.

  ,,Nezastvuj.“

  ,,Prosím, zastav.“

  ,,Ne, řekl jsem, že jedem domů.“

 Zastavil jsem. Dojel jsem tak do půlky Alexandry Road. Odsaď to bylo daleko kamkoliv. Posbírala si mobil a vystoupila. Pořád brečela.

  ,,Už mi nikdy nevolej, ty zmrde!“ zakřičela na něj a pak práskla dveřma.

  Rozjel jsem se. Po pár desítkách metrů se mě zeptal, jestli bych to nemohl otočit a vrátit se pro ní.

  ,,Nemohl,“ řekl jsem mu. ,,Jestli chceš, tak zastavím a ty si můžeš vystoupit.“

   Bylo mi z toho celýho výstupu blbě. Podobný věci se stávaj. Nevím jestli často, nebo jen výjmečně. Nemám s čím bych to dokázal porovnat. A vždycky si pak říkám, jestli jsem neměl reagovat nějak jinak. Nemám volat policajty? Nemám se s ním poprat? Nejsem to já, kdo by ji měl zachránit? Pořád jsem si kolem sebe nedokázal vytvořit skořápku adekvátní tloušťky.

  Vystoupil.

  Tady bych odbočil. Teď myslím jako v textu. Takže, začínající taxikáři, z mý zkušenosti vím, že končit šichtu takovýmdle džobem, stojí za hovno. Vždycky, když mám nějakej podobně zasranej džob ke konci směny, snažím se pak udělat ještě jeden, tzv. pohodovej. Není to vždycky snadný. Jsem otrávenej ze života, ohlodanej pochybnostma o smyslu tohodle všeho a tak. Jenže se nakonec seberu a jedu si pro další džob. Nebo snad pro naději? Tak.

  Když ten kluk vypadnul z auta, tak jsem udělal ještě jeden nebo dva džoby a pak konečně mohl skončit. Našel jsem v ulici volný místo a zaparkoval. Doma jsem ze sebe schodil  hadry a skočil do postele.

   Než usnu, tak si vždycky zkontroluju, jak jsem na tom s Popularitou na literárním webu. Hm. Zatím nic moc. Tak snad zejtra? Vypnul jsem laptop a ještě víc se ponořil do deky.  Měl jsem plnej frňák a tak jsem si 2x natáh. Všechno teplý blátíčko sklouzlo do krku. Pro jistotu jsem ještě polknul. 1x.

  ,,To se nemůžeš vysmrkat?“ zeptala se mě.

  Pomaličku jsem se k ní přitáhnul. Už už jsem se měl dotknout jejího těla. Bylo to krásný, přijít po práci domů a najít jí v posteli. A pak si k ní do tý postele vlýzt. Potichu, abych jí nevzbudil. A namáčknout se na ní. Napojit se na její teplo. Brát si ho od ní.

  Oevřel jsem oči. Nebyla tady. Samozřejmě, že ne. Jak už je to dlouho? Postel mi připomínala přístávající dráhu. Velkou a prázdnou přistávající dráhu. A já mohl bejt jedině tak letadlo, který neví, kam má letět. Zvykej si, chlape, zvykej si.

  Otočil jsme se na bok a zkoušel znova usnout.